Považujete se za barokní pěvkyni? Máte ráda ty občasné výlety mimo tento rámec? Například vaši nahrávku Monteverdi meets jazz a podobné? Musíte při takových setkáních změnit styl, nebo dokonce vokální techniku?
Mrzí mě, když mě někde škatulkují jako barokní zpěvačku. Raději říkám, že jsem zpěvačka, která se specializuje na baroko. A musím říct, že i u projektu Monteverdi meets jazz jsem v podstatě ani mimo rámec baroka nemusela jít. Ukázalo se, že ty dva zdánlivě vzdálené světy vedle sebe fungují báječně. Jazzmani hráli jazz, my jsme zpívali Monteverdiho a výsledkem byla zajímavá a funkční koláž. Po několika letech jsem pak dostala nabídku na program Händel meets jazz a musela jsem odmítnout. Nedovedla jsem si představit, že by Händelova hudba mohla s jazzem fungovat. Obecně myslím, že i při zpívání stylově velmi odlišné hudby člověk nemůže měnit techniku. Technika je stále jedna a táž. Styl a způsob interpretace se samozřejmě měnit může a musí.

Váš pražský program se skládá z árií od dvou velkých skladatelů pozdního baroka, Vivaldiho a Händela. Jak byste porovnala jejich tvorbu a svůj vztah k jejich dílům?
Vivaldiho hudba je svým způsobem typicky italská, přímočará a přehledná. V každém jeho díle cítíme příbuznost s instrumentálním vedením hlasů. Vivaldi patřil k nejlepším houslistům své doby a virtuozita patřila k jeho nejsilnějším devízám. I operní vokální party tuto virtuozitu vyžadují. Vedle jiskřivých a bravurních rychlých árií zde najdeme ještě ty pomalé a klidné, ale další polohy jeho tvorby už lze vymezit jen velmi těžko. Händel na druhé straně ukazuje mnohem větší náladovou komplexnost. Myslím, že to souvisí i s tím, že Händel byl v nejlepším slova smyslu mezinárodní skladatel, měl v sobě mnoho německého, ale i italského a působil dlouho i v Anglii. Dovedl skvěle těžit z různých stylů a hudebních jazyků, které na svých cestách a ve svých angažmá poznal. Výsledkem je mnohem pestřejší škála hudebních poloh, než je tomu u Vivaldiho. A s tím souvisí i rozdílná náročnost při interpretaci obou skladatelů. Händelova hudba si vyžaduje větší péči a klade na interpreta vyšší nároky.

Staré latinské přísloví říká „inter arma silent musae“. Oproti tomu Leonard Bernstein jednou řekl: „Úkol pro nás hudebníky v takových časech je hrát a provozovat hudbu ještě lépe a s větší hloubkou, než jindy.“ Prožíváte vy osobně, že se na východě Evropy válčí? Má válka vliv na některé z vašich projektů? Když přijdete na pódium a začnete zpívat, ovlivňuje vás to?
Jako by nám nestačil covid, přišel tenhle další strašlivý zásah do našeho času. Jsem hudebnice, mám spoustu přátel a kolegů ať už z Ruska, či Ukrajiny a jsem také schopná s nimi prožít, co cítí. Nesmírně mě bolí, když nemohou do práce, když ztrácejí domovy. Když jsem se poprvé dozvěděla o válce, musela jsem zpívat hned ten den, ale cítila, tak jako ostatně mnoho z nás, ten strach, hrůzu a zmar, které provázejí každou válku. Myslím, že si tu nemusíme říkat, na čí straně je pravda a kdo je vinen. Každému, kdo trochu přemýšlí, to musí být zcela jasné. Jako obvykle, motivem k válce je bezohledná touha po moci, která nebere v potaz jednotlivce. Ten ovšem na válku samozřejmě nejvíce doplatí. A jako obvykle je zřejmé, že tahle válka nebyla nutná a měli jsme jí zabránit. Nejsem pro jakoukoli válku, ale také mě dost trápí, že jsou ideologicky rušené projekty, které s válkou a jejím vznikem nemají nic společného. To je smutné a nesmyslné a rozhodně s tím nesouhlasím. Zároveň je pro mě nepřijatelné přestat zpívat, vždyť je to to jediné, čím mohu v téhle době lidem prospět.