Rozhovor
Chantal Santon Jeffery: Umění bez diváků není pro mě
Rozhovor se sopranistkou Chantal Santon Jeffery, sólistkou festivalového závěrečného koncertu
V létě přijedete do Prahy v roli špičkové interpretky francouzské barokní hudby, ale váš hudební záběr je mnohem širší. Býváte často zvána k operním rolím klasicistního a romantického repertoáru, stejně jako k projektům soudobé hudby. Mohla byste říci, v jakém repertoáru se aktuálně cítíte být nejvíc doma? Myslím, že jsem především Francouzka. A to spojení hudby a mateřského jazyka je unikátní, proto považuji především veškerý francouzský repertoár tak trochu za svůj domov. V něm jsem schopna i dobře vyučovat a pomáhat studentům v jeho pochopení. Moje rodina je také částečně anglická, mám za sebou řadu projektů s anglickou hudbou a s anglickými soubory. Už jsem ale mluvila o tom, že minulý rok mě zastihl na určitém životním rozcestí. A společně s mým agentem se pokouším proniknout na scénu německé romantické opery. Fascinuje mě Wagner a miluji jeho role mladých žen, či jak se říká role mladodramatických sopránů, jako je například Senta v Bludném Holanďanovi. Už od počátku mé kariéry jsem potkávala wagnerovské pěvce a německé dirigenty, kteří mě přesvědčovali, že s mým hlasem prostě musím zpívat německý repertoár. Teď na to konečně došlo a já jim ráda dávám zpětně za pravdu.
Estetické nároky a interpretační přístup raně barokní hudby se velmi liší například od nároků pozdně romantické francouzské opery nebo dokonce wagnerovských partů. Je vůbec možné kombinovat takhle rozdílné způsoby zpěvu? Musíte při cestování mezi takhle rozdílnými estetickými světy svůj způsob zpěvu měnit? To je velká otázka. I když by člověk podle té nejčistší teorie svůj vokální přístup měnit neměl, nakonec je to nutné. Ale to říkám z pozice někoho, kdo se právě tím přerodem intenzivně zabývá a vlastně novou polohu svého hlasu teprve hledá. Možná raději začnu z druhé strany. Zdá se mi, že v hudebních kruzích panuje poměrně široké neporozumění estetice francouzské barokní opery. Je to nade vší pochybnost velká a divadelní opera, která si žádá velký prostor, velký orchestr, velký hlas a také vibrato. Podle dobových svědectví francouzští zpěváci zpívali s vibratem, koneckonců když dnes barytonista jeden den zpívá Wagnera a druhý den Bachovu velkou mši, zpívá stejně a všem to připadá krásné. U žen to je bohužel trochu složitější, ale přesto jsem přesvědčena, že schopnost kombinovat různé žánry je spíše věc intelektu a interpretační kázně než jednou daných a nepřekročitelných limitů.
V České republice stále můžeme pozorovat, že scéna historicky poučené interpretace je výrazně oddělena od klasické hudební scény. Kvůli pandemické situaci jsme zde zaznamenali téměř bezprecedentní koncertní událost. Zahajovací koncert našeho nejtradičnějšího hudebního festivalu Pražské jaro, který vždy otevírá provedení našeho národního romantického stříbra v podobě Smetanovy Mé vlasti, byl v tomto roce proveden barokními specialisty na dobové romantické hudební nástroje. Část hudební komunity označuje tento počin jako drzost. Co si myslíte o těchto „oddělených světech“? Můžete srovnat tuto situaci s francouzskou či západoevropskou hudební scénou? To není jen váš problém, stejnou diskusi zažíváme v podstatě všude, kde se objevují pokusy o historicky poučenou interpretaci. Ve Francii nedávno prováděl Mark Minkowski historicky poučeného Bludného Holanďana a všude tím vzbudil veliký rozruch. Lidé se ptali: „Jak si to vůbec může dovolit?“ Ten nejdůležitější argument, který si musíme uvědomit, je fakt, že hudební historie není lineární a postupný vývoj. Konec baroka nenastal lusknutím prstů, zapsáním hraničního roku a okamžitou a naprostou změnou estetiky. A stejné je to s romantismem. Proud hudebního vývoje je spíše jedna veliká a mnohovrstevná kontinuita, ve které se mísí konzervativní, aktuální i moderní trendy. Vezměte si třeba Simona Mayra, skladatele z přelomu 17. a 18. století, asi o generaci staršího než Rossini. Mayr byl naprosto klasický a naprosto romantický zároveň, byl absolutní Němec a Ital zároveň. S určitou licencí je každý skladatel tak trochu mezi různými světy. Když děláte Smetanu, je důležité vědět, co se tehdy ve světě a u vás dělo. Třeba že Smetana – ten tolik český autor – mluvil německy, že se velmi inspiroval Lisztem, že zkrátka patřil do proudu evropské hudby. Všichni skladatelé cestovali, umělecky zráli a nasávali do sebe různé inspirační zdroje. Oddělovat světy hudby na naše a cizí, nebo na „pouze pro romantiky“ versus „pouze pro barokáře“ je podle mě krátkozraké. Navíc všichni houslisté nebo cellisté v Čechách – i ti barokní – se učili hrát Dvořáka a Smetanu, žijí v tom estetickém světě od malička a není důvod, proč by neměli s láskou a pochopením zahrát tak krásné dílo jako je Má vlast.
V Praze jste působila již vícekrát, především ve spolupráci se souborem Collegium Marianum, v rámci koncertů a vedení mistrovských kurzů zejména v oblasti francouzské barokní hudby a opery. Co je pro vás na tomto repertoáru specifické a zajímavé? Pro mě je to úžasný svět. Koncentrovaný na hloubku textu a opravdové divadlo. Možná se to tak na první pohled nezdá, z dálky může francouzská barokní opera působit jako složité a konstruované dílo, plné neznámých ozdob a těžko pochopitelných pravidel. Zároveň z ní cítíme určité velikášství francouzského královského dvora, podobně jako u hudby Mozartovy či Haydnovy, která byla psána pro královské či šlechtické dvory. Zní těžce, majestátně a pompézně, ale i tak v ní nacházíme spoustu geniálních hudebních řešení, melodií či motivů. U dobrých francouzských oper lze zase nalézt skvělou dramatickou práci a dokonalé provedení libreta. A právě proto tento repertoár tak ráda studenty učím. Objevovat sepětí francouzštiny s barokní hudbou je úžasné dobrodružství.
Pandemie se pomalu ale jistě uklidňuje a běh koncertního života se vrací do normálních kolejí. Můžete popsat svoje plány v nejbližší době? Můj program vypadá při pohledu do diáře dosti bláznivě. Divadla se postupně otevírají, měla jsem původně dělat jednu belgickou operu v Tours, která byla zrušena, ale náhle se akce v Tours oživila, už ale ne jako divadelní produkce, ale jako operní gala s romantickým francouzským repertoárem, jako je Gounod. A pak mě čeká něco zcela odlišného, nastudování irské a skotské tradiční lidové hudby. To je vlastně další příklad toho prolínání, o kterém jsme mluvili. Tahle hudba je velmi úzce spjata s barokem a provozují ji barokní specialisté. Pak bych měla zpívat v divadle na Champs-Élysées Mozartovo Requiem v kombinaci se mší k posvěcení Napoleona Bonaparta, kterou napsal Giovanni Paisiello. Moc se těším, že se divadlo již otevře, protože jsem tam v loňském roce musela oželet spoustu krásných projektů. A nakonec pojedu do Budapešti, kde musím dokončit nahrávku Rameauovy opery, kterou loni v březnu uprostřed natáčení zastavil pozitivní test u tří hudebníků. Doufám, že si za ten rok na tu hudbu ještě vzpomeneme a ten poslední den zvládneme. A pak se samozřejmě moc těším do Prahy, to si ani nedovedete představit! Praha je magická a mám tam už mnoho přátel. Takže už se nemůžu dočkat!
Napsal: Čeněk Svoboda
Zdroj: casopisharmonie.cz
