Canto d’Orfeo

V Paříži jste kromě zpěvu studovala také klavír a filozofii. Pamatujete si, kdy jste se definitivně rozhodla pro roli altistky ve staré hudbě? Považujete se také trochu za filozofku? Lze najít nějaká spojení mezi filozofií a starou hudbou?
Svět hudby mě pohltil už dávno a během studií už jsem věděla, že zpěv bude mou hlavní životní náplní. Filozofii jsem studovala takříkajíc jako vedlejší obor. Tehdy ani dnes jsem se za filozofku nepovažovala, ale musím přiznat, že to studium rozhodně ovlivnilo můj život. Můj způsob pojetí času a smyslu života se určitě utvářel také během studií filozofie. Mohlo by se zdát, že
hudba a filozofie nemají nic společného. Když zpívám, neuvědomuji si žádné souvislosti, ale zároveň vím, že i hudba má svou „filozofickou“ rovinu. Třeba Monteverdi často argumentoval Platónovým učením a tvrdil, že hudba musí být pravdivá. Že aby byl divák dojatý, musí hudba vyjadřovat pravdivě emoce a obsah, který se skrývá v textu. Hlavně při hledání obsahu a porozumění postavám děje jsou hudebníci také tak trochu filozofové.

Altové role jsou ve staré hudbě poněkud specifickým oborem. Ženské alty jsou dnes poměrně často nahrazovány mužskými alty – kontratenory, a to zejména v oratorním a operním repertoáru. Cítíte vy sama nějakou rivalitu směrem ke kontratenorům? Máte mezi nimi někoho oblíbeného, ať už co se týče hlasu, nebo osobnosti?
Já vím, že bych o nich neměla mluvit moc ošklivě, koneckonců je mezi nimi také Andreas Scholl, ale musím poctivě přiznat, že kontratenory nemám moc ráda. Jejich hlasy jsou často sevřené, vzhledem k odpojení od hrudní rezonance často zní neosobně či ploše. Krom toho mnozí z nich mají tak velké ego, že vedle nich na pódiu či na scéně skoro není místo. Je to dáno i jistou aktuální módou. Nedávno jsem se podílela na nahrávce s nejmenovaným kontratenorem. Jeho hlas a projev na té nahrávce nesnesl přísnější kritéria, ale na koncertě měl největší ovace ve stoje. Lidé jsou tím fenoménem, který je tak trochu proti přírodě, prostě fascinovaní. Trochu vzpomínám na časy, kdy začínal třeba právě Andreas Scholl. Tehdy čelil kontratenor konzervativnímu publiku a musel svým projevem zaujmout natolik, aby divák přijal fakt, že místo altistky slyší mužský falset. Dnes je přítomnost kontratenorů naprosto neomezená a role jsou jim dávány i tam, kde to nedává moc smysl.

Trochu jsem se rozvášnila, vím, zároveň ale musím říci, že na svých rolích zase tak moc nelpím, takže až i poslední altovou roli obsadí kontratenoři, s nadšením a spokojeně půjdu farmařit na italský venkov.

Váš program na mezinárodním festivalu Letní slavnosti staré hudby se jmenuje Canto d’Orfeo a provedete ho ve spolupráci s Collegiem Marianem. Už jste se společně někdy potkali? Jaká máte od téhle spolupráce očekávání?
S Collegiem Marianem budu spolupracovat poprvé, ale očekávání mám veliká. Nevím, jestli to znáte, ale někdy už z pouhé korespondence poznáte, že to prostě bude báječné. A naopak někdy už podle první komunikace vytušíte, že spolupráce půjde ztuha. První kontakt s Janou Semerádovou byl z těch nejpříjemnějších. Vím, co Jana dokázala, obdivuji její muzikantství a moc si vážím srdečnosti a laskavosti, kterou kolem sebe šíří. Jsem si už teď jistá, že naše pojetí hudební interpretace se velmi podobají, a do Prahy se moc těším.