Velkolepý Španělský sál, dlouhý 43 m, široký 21 m a vysoký 12 m, se nachází v Severním křídle Nového paláce na II. nádvoří Pražského hradu v sousedství Rudolfovy galerie. Byl vybudován na přání císaře Rudolfa II. v letech 1602–06 podle projektu G. M. Filippiho. Ve Španělském sále se dnes odehrávají významné společenské události i státní ceremonie, slavnostní koncerty či velké recepce prezidenta republiky. Původně se ale měl používat jako glyptotéka, tedy sál, ve kterém měly být umístěny sochy ze sbírky samotného vladaře Rudolfa II. Za jeho života však k nastěhování sbírek nedošlo, sál sice zůstal vyzdoben sochařskou výzdobou, ale nikoliv zmíněnou sbírkou.

Pojmenování sálu vychází údajně z jeho umístění nad konírnami, kde císař choval koně vzácného španělského plemene. Jiná teorie říká, že sál nesl původně jméno Nový. Jméno Španělský sál dříve nesla místnost vedlejší, kterou dnes známe jako Rudolfovu galerii. Termín „španělský sál“ se tehdy používal v rámci císařství pro sály, ve kterých byly umístěny umělecké sbírky, protože idea sbírkových prostor se ke středoevropským Habsburkům dostala právě ze Španělska. Velmi záhy se proto ujalo pojmenování Nový španělský sál. 

Strop Španělského sálu byl původně plochý, malovaný a uprostřed jej podpíraly čtyři sloupy. Teprve v době barokní byl upraven do dnešní podoby architektem Kiliánem Ignácem Diezenhoferem. Z rudolfínské doby se zachovala část štukové výzdoby stěn a v druhé polovině 18. století byla podél sálu vytvořena tzv. klínová chodba. Další přestavba sálu se konala u příležitosti korunovace Ferdinanda V. (1836). Poslední úprava Španělského sálu je z šedesátých let 19. století, kdy se připravovala korunovace císaře Františka Josefa, ke které sice nakonec nedošlo, ale z plánovaného aktu zůstala výzdoba Ferdinanda Kirschnera. Španělský sál tak má dodnes dochovanou dvojí výzdobu. Tu původní ze začátku 17. století lze obdivovat na podlouhlých zdech sálu, strop a čelní stěny jsou dílem úpravy z 19. století.