Lobkowiczký palác na Pražském hradě je jednou z nejvýznamnějších kulturních památek v České republice, památkou světového dědictví UNESCO a jedinou soukromou budovou v areálu Pražského hradu. Za dobu své existence se stal dějištěm i svědkem mnoha významných událostí českých dějin.

Lobkowiczký palác nechal postavit v druhé polovině 16. století český šlechtic Jaroslav z Pernštejna (1528–1569). Palác přešel do majetku rodiny Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Jaroslavovy neteře Polyxeny z Pernštejna (1566–1642) se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, 1. knížetem z Lobkowicz (1568–1628).

Po třicetileté válce, především za Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz (1609–1677), prošel palác řadou změn. V této době byla provedena významná barokní přestavba a byly upraveny bohatě zdobené sály. Příklady italizujícího vlivu lze nalézt v Koncertním a Balkónovém sále, jejichž štukové stropy krášlí fresky od Fabiána Václava Harovníka. V 18. století, za Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), proběhla v rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem na Pražském hradě (1791) úprava exteriéru paláce. Její součástí byla i výstavba balkónů s panoramatickým výhledem, který mohou návštěvníci obdivovat dodnes. Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafita a pozůstatky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.

Po první světové válce a následném zrušení dědičných titulů v roce 1918, vyjádřil Maximilián Lobkowicz (1888–1967), syn Ferdinanda Zdeňka, 10. knížete z Lobkowicz (1858–1938), svou podporu rodícímu se Československu tím, že dal vládě a kanceláři prvního československého prezidenta T. G. Masaryka k dispozici několik sálů v Lobkowiczkém paláci.

V roce 1939 byl palác spolu s dalším rodinným majetkem zabaven nacistickými jednotkami. Roku 1948 následovala další konfiskace, tentokrát komunistickým režimem. Během následujících čtyřiceti let byl palác využíván k různým účelům, například pro potřeby státní kanceláře nebo později Národního muzea. Po restitučním řízení, které trvalo více než dvanáct let, se rodina Lobkowiczů stala v roce 2002 opět právoplatným vlastníkem paláce.

2. dubna 2007 byl palác opět otevřen veřejnosti, tentokrát jako soukromé muzeum. Stálá expozice muzea představuje nejvýznamnější díla a předměty rozsáhlých Lobkowiczkých sbírek. „Znovuzrození” paláce je důkazem úsilí rodiny Lobkowiczů o zpřístupnění sbírek české i zahraniční veřejnosti a může být bezesporu považováno za oživení pražské kulturní scény.

Převzato z www.lobkowicz.cz (kráceno)