Metamorfosi

Waed Bou Hassoun, hudebnice, zpěvačka, instrumentalistka hrající na tradiční arabský nástroj oud (al-úd), skladatelka a etnomuzikoložka, působí na mezinárodní scéně od roku 2006. Pochází z jižní Sýrie, narodila se v hudbymilovné rodině ve vesnici nedaleko města Suvajda. Otec jí daroval menší oud, když jí bylo pouhých sedm let. Umělkyně zhudebňuje a zpívá básně pocházející z rozsáhlého repertoáru předislámské arabské poezie, od mystických arabsko-andaluských básníků raného až vrcholného středověku (7.–13. století) i současných autorů. Na pódiích prezentuje i vlastní skladby a při sólových vystoupeních se doprovází právě na oud.
 
Waed Bou Hassoun koncertovala jako sólistka i členka různých souborů v arabských státech, v Evropě, Kanadě, Jižní Koreji a Kolumbii. V roce 2009 nahrála své první CD „La voix de l’amour“ (Institut du monde arabe) a v témže roce získala cenu „Coup de cœur“ udělovanou Académie Charles Cros. V roce 2014 natočila u labelu Buda Musique v Paříži druhé sólové album, „L’âme du Luth“, obsahující zhudebněné básně, které zpívá za vlastního doprovodu na oud. Toto album opět získalo cenu „Coup de cœur“ Académie Charles Cros (2015). V září 2016 vyšlo u gramofonové společnosti Buda Musique třetí CD, „La voix de la passion“, v březnu 2019 následovalo čtvrté album s názvem „Safar: les âmes retrouvées“, rovněž u Buda Musique.
 
Souběžně se sólovou hudební dráhou Waed Bou Hassoun pravidelně spolupracuje s Jordim Savallem a jeho souborem Hespèrion XXI, a to jak na koncertech, tak v nahrávacích studiích. Spolu s Jordim Savallem v pozici uměleckého ředitele se za podpory programu Creative Europe podílí na realizaci projektu Orpheus XXI – Music for Life and Dignity.
 
V březnu 2018 byl Waed Bou Hassoun francouzskou ministryní kultury Françoise Nyssen udělen Řád umění a literatury v hodnosti Rytíř. V roce 2022 jí byla udělena cena za diplomovou práci na téma z oblasti Blízkého východu a muslimského světa Chants et lamentations dans les rituels funéraires chez les Druzes du sud de la Syrie. Une approche ethnomusicologique, kterou obhájila na Université Paris Nanterre.

Vojtěch Semerád je absolventem Pražské konzervatoře, Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (sbormistrovství) a Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris (barokní housle u Françoise Fernandeze). Je finalistou mezinárodní soutěže Telemann-Wettbewerb v Magdeburku. V sólovém zpěvu se zdokonaloval od roku 2010 na mnoha mistrovských kurzech a soukromých lekcích, například u Chantal Santon Jeffery, Petera Kooije či Poppy Holden.
 
Jako sólový zpěvák je Vojtěch Semerád zván renomovanými soubory, jako jsou Les Arts Florissants, Ensemble Correspondances, Wrocławska Orkiestra Barokowa, Vox Luminis nebo Huelgas Ensemble, s nimiž vystupuje na významných mezinárodních scénách a festivalech, jako jsou Théâtre des Champs-Elysées, Park Avenue Armory v New Yorku, Logan Center for the Arts v Chicagu, Concertgebouw Rotterdam, Wigmore Hall v Londýně, Palau de la Música Catalana v Barceloně ad. Vystoupil v operních inscenacích, mezi nimiž jmenujme: Acis a Galatea Georga Friedricha Händela (Acis), Atys Jeana-Baptista Lullyho (Atys), David et Jonathas (Pythonisse) a Histoires Sacrées Marca-Antoina Charpentiera nebo The Fairy Queen Henryho Purcella. Je vyhledávaným interpretem Evangelisty v pašijích a oratoriích Johanna Sebastiana Bacha.
 
Vojtěch Semerád je uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, s nímž interpretuje zapomenutá díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech v České republice i v Evropě, například na Oude Muziek Utrecht, MAfestival Brugge, Voices of Passion v Leuvenu, Laus Polyphoniae v Antverpách, Klangvokal Musikfestival Dortmund, Pražské jaro, Innsbrucker Festwochen der Alten Musik, Tage Alter Musik Regensburg, Letní slavnosti staré hudby a Concentus Moraviae. Za svůj projekt Pilgrimage ansámbl obdržel Cenu Anděl za nejlepší nahrávku v oboru Klasická hudba za rok 2024.
 
Vojtěch Semerád je jako houslista stálým členem souboru Collegium Marianum a rovněž vystupuje v multižánrových a autorských projektech.
 
Podílel se na více než 30 nahrávkách zejména pro Deutsche Gramophon, Naïve, Harmonia Mundi, Passacaille a Supraphon a pravidelně nahrává pro Český rozhlas. Věnuje se také badatelské činnosti, zaměřené na objevování vokální hudby 15. až 17. století ve střední Evropě.

Kiya Tabassian je skladatel a světově proslulý hráč na setar. Na mezinárodní scéně si získal věhlas nejen jako sólista, ale i jako zakladatel a umělecký vedoucí souboru Constantinople. Je známý svou hudební tvorbou překlenující různé kultury, vystupuje po celém světě a podílí se na projektech, které propojují tradice, současnou hudbu a improvizaci.
 
Spolupracoval s předními hudebními tělesy, jako jsou Orchestre symphonique de Montréal, Canadian Broadcasting Corporation a Nouvel Ensemble Moderne, a účastnil se mezinárodního projektu MediMuses věnovaného výzkumu středomořské hudby. Od roku 2009 se datují Tabassianovy společné aktivity s nizozemským komorním souborem Atlas Ensemble a jeho edukativní odnoží Atlas Academy, v rámci nichž se jako interpret a lektor podílí na tvůrčích počinech, které spojují lidovou slovesnost a současnou hudbu.
 
V roce 2015 založil a vedl první rezidenční program world music v Banff Centre for Arts and Creativity. V letech 2017 až 2022 působil jako associate artist na festivalu Rencontres musicales de Conques ve Francii, kde prezentoval jak festivalové programy, tak novou tvorbu s ansámblem Constantinople.
 
Za své hudební dílo obdržel významná mezinárodní ocenění, mimo jiné Juno Award 2024 za nejlepší album klasické hudby (v kategorii menších souborů) a Cenu Anděl 2025 za spolupráci se souborem Cappella Mariana.
 
Kiya Tabassian je také umělecký ředitel Centre des musiciens du monde, které spoluzaložil v Montrealu v roce 2017 jako prostor pro tvůrčí aktivity, setkávání, výměnu a předávání znalostí mezi profesionálními hudebníky a veřejností. Jeho tvorbu již řadu let podporují Conseil des arts de Montréal, Conseil des arts et des lettres du Québec a Canada Council for the Arts.

Lambert Colson začal studovat hru na zobcovou flétnu u Françoise Defours a ve studiích pokračoval u Pedra Memelsdorffa, Barta Coena, Marleen Leicher, Bruce Dickeyho a Gebharda Davida. Je absolventem prestižních institucí, mimo jiné Conservatoire royal de Bruxelles, Escola Superior de Música de Catalunya v Barceloně, Schola Cantorum Basiliensis a Hochschule für Künste v Brémách.
 
Jako hráč na zobcovou flétnu a cink byl přizván k hudební spolupráci s mnoha dirigenty a soubory, mimo jiné Scherzi Musicali (Nicolas Achten), Le Poème Harmonique (Vincent Dumestre), Holland Baroque, Ensemble La Fenice (Jean Tubéry), Pygmalion (Raphaël Pichon), B’Rock Orchestra, Collegium Vocale Gent (Phillipe Herreweghe), Ensemble Correspondances (Sébastien Daucé), Cappella Mediterranea (Leonardo García-Alarcón) a Continuum.
 
Se svým souborem InAlto realizuje vlastní umělecké projekty. Nahrávky ansámblu v posledních letech obdržely vysoká hodnocení od recenzentů z celé Evropy a získaly řadu ocenění: Diapason d’or & Diapason d’or de l’année 2017, Choc de Classica časopisu Classica, pět hvězdiček udělovaných časopisem Rondo, ocenění za nejlepší nahrávku roku deníků Libération a Le Monde, ocenění Joker časopisu Crescendo atd. Jako badatel přispívá do literární revue La pensée de midi (francouzského nakladatelství Actes Sud).
 
V rámci své pedagogické činnosti přednáší a učí na mistrovských kurzech v La Fondation Royaumont, například o dějinách západní hudební notace či Lutherovi a hudbě Svaté říše římské. Vede i další mistrovské kurzy a vyučuje hru na cink a historicky poučenou interpretaci na Conservatoire royal de Bruxelles a na Haute école de musique de Genève.
 
Kromě pedagogických aktivit a soustavné snahy pronikat stále hlouběji do interpretační praxe působí od září 2017 jako výzkumný pracovník na Conservatoire royal de Bruxelles, kde se zaměřuje na výrobu nástrojů a kde se v rámci svého výzkumu snaží spojovat specifické modely nástrojů uložené v několika evropských muzeích s konkrétním repertoárem.
 
Netradiční podoby spolupráce ho přivedly například k využití hypnózy v tvůrčím procesu s choreografkou Catherine Contour. Také si rozšiřuje žánrové spektrum v oblasti hry na cink. Se současnými skladateli, jako je Zad Moultaka, Fabrice Fitch a Bernard Foccroulle, spolupracoval na nových kompozicích a rovněž navázal hudební spolupráci s popovými, rockovými a jazzovými umělci, mimo jiné s americkou zpěvačkou a skladatelkou Sharou Nova (dříve Shara Worden), islandským hudebníkem Mugisonem a dánskou skupinou Efterklang v interakci se souborem Box collective. Kromě toho se podílel na improvizačních hudebních projektech s umělci, jako jsou například An Pierlé, Liaesa Van der Aa, Emmanuel Baily, Xavier Rogé, Adam Woolf, Frank Vaganée či Jon Birdsong.

Lucile Boulanger se začala učit hře na violu da gamba v pěti letech u Christine Plubeau, ve studiu dále pokračovala u Ariane Maurette a Jérôma Hantaïe a završila je u Christopha Coina na pařížské konzervatoři. Získala řadu ocenění na prestižních mezinárodních soutěžích, mimo jiné na Bach-Abel Wettbewerb v Köthenu a na festivalu Musica Antiqua v Bruggách.
 
Je velice vyhledávanou komorní hráčkou, hrála a nahrávala například s Philippem Pierlotem a ansámblem Ricercar Consort, s Françoisem Lazarevitchem, Justinem Taylorem a Pierrem Hantaïem; pravidelně spolupracuje také s většími hudebními tělesy, jako je Ensemble Pygmalion pod vedením Raphaëla Pichona.
 
Často vystupuje na recitálech ve Francii i v jiných evropských zemích. Její nahrávky pro společnosti Alpha Classics a Harmonia Mundi získaly četná ocenění a setkaly se s velkým ohlasem veřejnosti.
Lucile Boulanger nepovažuje violu da gamba za relikt zastaralé estetické tradice a prostřednictvím vlastních hudebních programů se snaží rozšiřovat a emancipovat repertoár svého nástroje nejen na základě transkripce, ale i zařazováním současných děl. Několik skladeb bylo věnováno přímo jí osobně.
 
Má na kontě rovněž řadu hudebních počinů vybočujících z běžných žánrových hranic, například ve spolupráci s akordeonistou Théo Ouldem, klarinetistou Christianem Elinem nebo tvůrkyní elektronické hudby Calling Marian. Podílí se na několika scénických projektech, například na představení Fénix choreografa Mourada Merzoukiho (od roku 2022) a na připravované Bartabasově jezdecké show (konec roku 2026).
 
V roce 2025 Lucile Boulanger získala ocenění Victoire de la musique classique jako nejlepší instrumentalista roku. V současné době vyučuje hru na violu da gamba na Conservatoire royal de Bruxelles a nedávno byla jmenována profesorkou na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris.