Akademie Versailles 2019

Chantal Santon-Jeffery, o níž se často hovoří jako o nejlepší francouzské sopranistce současnosti, ztvárnila celou řadu operních rolí od Mozarta až po soudobý repertoár. Vedle kritikou vyzdvihovaného podání titulní role v opeře Michela Fourgona Lolo Ferrari, se také zaskvěla jako Senta ve Wagnerově Bludném Holanďanu, jako guvernantka v Brittenově Utahování šroubu, v titulní roli Camprovy opery Tancrède nebo v Purcellově Králi Artušovi a Didoně a Aeneasovi.

Spolupracovala s mnoha významnými tělesy jako Le Concert Spirituel, Les Talens Lyriques, Le Cercle de l’Harmonie, Les Siècles, Opera Fuoco, Bruselská filharmonie a Hongkongská filharmonie. V nedávné době se podílela na produkcích v Théâtre des Champs-Elysées a Salle Pleyel v Paříži, v Královské opeře ve Versailles, v Avignonské opeře a v opeře v Liège. Vystupovala také v Centru BOZAR v Bruselu, ve Vídeňském Konzerthausu a dalších. Vášeň pro znovuobjevování klasicistního a romantického francouzského repertoáru ji přivedla k dlouhodobé spolupráci s nadací Bru Zane Foundation, jejímž výsledkem byla četná vystoupení a nahrávky.

Mezi četné operní nahrávky Chantal Santon-Jeffery patří Purcellův „King Arthur“ (Concert Spirituel; DVD), Ollonova „Frédégonde“, Duboisova „La Messe Pontificale“ (s Bruselskou filharmonií), Sacchiniho „Renaud“ (Les Talens Lyriques), Mozartova a Lachnitzova „Les Mystères d’Isis” a Rameauovy opery “Les fêtes de l’Hymen” (Le Concert Spirituel), a „Le Temple de la Gloire“ (Les Agrémens).

Stéphanie Pfister studovala hru na housle na Conservatoire à rayonnement régional ve Štrasburku. Zájem o interpretaci staré hudby rozvíjela dále na Schole Cantorum Basiliensis, kde studovala pod vedením Chiary Banchini a kde v roce 1997 obdržela sólový diplom. Zároveň studovala v oddělení staré hudby na Krajské konzervatoři v Toulouse, kde pod vedením Hélène Schmitt získala diplom první třídy v sólové hře na barokní housle a v komorní hře.

Její bohatá koncertní kariéra zahrnuje pravidelnou spolupráci se soubory jako La Fenice (Jean Tubéry), Ensemble 415 (Chiara Banchini), Le Parlement de Musique (Martin Gester), Akademia (Françoise Lasserre), Le concert d’Astrée (Emmanuelle Haim) a Le Poème Harmonique (Vincent Dumestre). Diskografie Stéphanie Pfister obsahuje celou řadu nahrávek pro prestižní nahrávací společnosti jako Harmonia Mundi, K617, Zig-zag territoires a Alpha.

Je vyhledávanou pedagožkou a pravidelně vede interpretační kurzy, jež pořádá Studio du parlement
de musique či Národní symfonický orchestr města Nancy a Krajská konzervatoř v Poitiers. Opakovaně vedla smyčcovou a orchestrální třídu na Mezinárodní akademii v Sablé. Od roku 1997 vyučuje hru na barokní housle na konzervatoři ve Štrasburku. Hraje na housle Sébastiana Klotze z roku 1750.

Flétnistka Jana Semerádová je absolventkou Pražské konzervatoře, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
v Praze (Teorie a provozovací praxe staré hudby) a Královské konzervatoře v Den Haagu (ve třídě Wilberta Hazelzeta). Je laureátkou mezinárodních soutěží v Magdeburku a Mnichově. Jana Semerádová je uměleckou vedoucí souboru Collegium Marianum a dramaturgem koncertního cyklu Barokní podvečery a mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby.

Pod jejím vedením Collegium Marianum každoročně uvádí několik novodobých premiér. Na svém kontě má řadu CD; nahrávky se souborem Collegium Marianum jsou výrazně zastoupené v úspěšné řadě „Hudba Prahy 18. století“ u vydavatelství Supraphon, pro něž nahrála i své profilové CD Solo for the King.

Jana Semerádová vystupuje na významných evropských pódiích (např. Bachfest Leipzig, Mitte Europa, Musikfestspiele Potsdam, Centre de musique baroque de Versailles, Festival de Sablé, Innsbrucker Festwochen, Pražské jaro, Tage Alter Musik Regensburg, Vantaa Baroque, Konzerthaus ve Vídni a Berlíně, Palau de Música Barcelona), jako sólistka spolupracovala s Magdalenou Koženou, Sergiem Azzolinim, Enricem Onofrim a pravidelně účinkuje se soubory Akademie für Alte Musik Berlin, Wrocławska Orkiestra Barokowa, Batzdorfer Hofkapelle, Ars Antiqua Austria a moderntimes_1800.

 V roce 2015 se habilitovala na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze a získala docenturu v oboru flétna.

Bruno Cocset je znám jako neúnavný hudební badatel, netypický interpret, vyhledávaný učitel a zakladatel souboru Les Basses Réunies. Jeho osobitá interpretace a tónová škála vychází z neustálého hledání dokonalé rovnováhy mezi dokonalou instrumentální technikou, muzikalitou a rétorikou. Ve spolupráci s mistrem houslařem Charlesem Richém spolupracoval na zrodu devíti originálních nástrojů – violoncell – navržených a uzpůsobených pro požadavky různých Cocsetových koncertních programů a nahrávek.

Po studiích v Tours a na Conservatoire National Supérieur de Lyon se Bruno Cocset začal věnovat hře na barokní violoncello, zpočátku jako samouk a později pod vedením Christopha Coina (v roce 1986 byl prvním absolventem v Coinově třídě na Conservatoire National Supérieur de Musique et Danse v Paříži). Absolvoval také mistrovské kurzy u Annera Bijlsmy a houslisty Jaapa Schrödera. Jako nezávislý interpret prošel dvacetiletým obdobím bohatým na hudební setkávání a nové interpretační podněty získávané od těch nejzapálenějších a nejinspirativnějších představitelů mezinárodní „barokní scény“. Cocsetovými nejčastějšími „hudebními přístavy“ byly soubory Il Seminario Musicale Gérarda Lesneho a Concert des Nations a Hespèrion XX-XXI Jordiho Savalla.

V roce 1996 založil soubor Les Basses Réunies, s nímž pořídil nahrávku Vivaldiho cellových sonát. Nahrávka, která byla první z dlouhé řady Cocsetových CD pro společnost Alpha, získala Premio Vivaldi, prestižní ocenění udělované nadací Fondazione Giorgio Cini. Bruno Cocset pravidelně vystupuje na koncertech ve Francii a řadě zemí Evropy stejně jako v Québecu a Rusku a věnuje se také pedagogické činnosti. Od roku 2001 vyučuje na pařížské konzervatoři a od roku 2005 na Haute École de Musique v Ženevě. V letech 2002 až 2013 vedl třídu barokního violoncella na Escola Superior de Música de Catalunya v Barceloně. V roce 2011 založil Vannes Early Music Institute v Bretani, jehož činnost zahrnuje Evropskou akademii staré hudby, dílnu výroby nástrojů a výzkumné centrum zásobené repertoárem od renesance po 19. století.

Béatrice Martin se na cembalo začala učit hrát už v šesti letech. Jejími učiteli byli ti nejlepší cembalisté dneška, jako Christiane Jaccottet na ženevské konzervatoři, Kenneth Gilbert a Christophe Rousset na pařížské konzervatoři a Huguette Dreyfus, Ton Koopman a Lars-Ulrik Mortensen v rámci řady mistrovských kurzů. Po triumfu v Mezinárodní cembalové soutěži v Bruggách v roce 1998 (vedle první ceny si odnesla také cenu publika a zvláštní cenu nakladatelství Bärenreiter) a v soutěži MIDEM v Cannes v následujícím roce, kde získala titul „objev roku“ udělovaný agenturou Adami, následovala pozvání k účinkování na festivalech v Ambronay, Aix en Provence, Lanvellec, na bachovském festivalu v Combrailles, Printemps Baroque du Sablon, Festival Oude Muziek Utrecht, MAfestival v Bruggách, na koncertním Cyklu francouzských cembalistů v Mexiku, londýnském Festivalu barokní hudby, Les Folles Journées de Nantes a na Lisabonském festivalu. V Paříži vystupovala v Théâtre du Châtelet, Komické opeře a Cité de la Musique, v recitálových programech zahrnujících kompletní provedení děl Couperina, Rameau a Bacha.

Je vyhledávanou hráčkou basso continua a spolupracovala s celou řadou souborů včetně proslulých Les Talens Lyriques, Le Concert Spirituel, Ricercar a Il Seminario Musicale. Více než dvacet let byla asistentkou uměleckého vedoucího Les Arts Florissants Williama Christieho a účastnila se projektů od Opery Garnier a Lincolnova centra po Teatro Colon, Tokijskou operu a další. Její umění je zaznamenáno na více než dvaceti CD a DVD nahrávkách. 

Své bohaté zkušenosti zúročila Béatrice Martin také jako pedagog. V roce 2001 založila a do roku 2013 vedla cembalovou třídu na Escola Superior de Música de Catalunya v Barceloně (od 2001 do 2013) a v současné době externě vyučuje na Juilliard School v New Yorku. V letech 2011 a 2015 byla členkou poroty Mezinárodní cembalové soutěže v Bruggách.

V roce 2000 Béatrice Martin založila spolu s Patrickem Cohënem-Akeninem soubor Folies Françoises, s nímž vystupovala na více než 400 koncertech ve Francii i v zahraničí. S Les Folies Françoises nahrála mimo jiné čtyři CD věnovaná Bachovým dialogickým kantátám (pro Cypres), kompletní nahrávku sonát pro housle a cembalo (pro Fontmorigny; ocenění „Choc“ časopisu Le Monde de la Musique) a Bachovy cembalové koncerty (pro Cypres; ocenění „Diapason d’Or“). Její nová sólová nahrávka s názvem „Les Sauvages“ (pro Cypres) dokládá zálibu v exotice pěstovanou u francouzského dvora v 17. a 18. století. Nahrávka získala čtyři hvězdičky v rubrice „Mad“ časopisu Le Soir a pět „Ladiček“ („Diapason“) od stejného časopisu.

Režisérka a choreografka Deda Cristina Colonna se věnuje zejména oblasti barokní a klasicistní opery. Její styl je silně ovlivněn vlastními interpretačními a studijními zkušenostmi v oboru barokního tance, gestiky a dobového herectví. Přestože vychází ze zásad historicky poučené interpretace, její práce se setkává s nadšeným ohlasem současného publika díky zapojení moderních inscenačních postupů ovlivněných dramatem a dalšími formami současného divadla.

Deda Cristina Colonna absolvovala studium klasického baletu na Civico Istituto Musicale Brera (Novara) a na Ecole Supérieure d’Etudes Chorégraphiques (Paříž). Poté studovala na pařížské Sorboně, kde se specializovala na renesanční a barokní tanec. Spolupracovala se společností Theater der Klänge v německém Düsseldorfu a byla sólistkou a hostující choreografkou taneční společnosti New York Baroque Dance Company.

Její režijní práce zahrnuje originální projekty jako například Voluptas Dolendi – I Gesti del Caravaggio (Teatro Verdi, Trieste) a choreografii k řadě operních děl a inscenací, z nichž jmenujme například Ottone in Villa A. Vivaldiho (Copenhagen Opera Festival; nominace na Reumert Award za nejlepší operní inscenaci roku2014), Il Giasone F. Cavalliho a Il Matrimonio Segreto D. Cimarosy (Drottningholm Palace Theatre), Armide J.-B. Lullyho (Innsbruck Festival of Early Music and Music Festival Potsdam Sanssouci) a Didone Abbandonata L. Vinciho (Opera Florence / Maggio Musicale Fiorentino).

Hudební historik a teoretik, odborník na francouzskou operu 18. století Benoît Dratwicki je od roku 2006 uměleckým ředitelem Centra barokní hudby ve Versailles (CMBV). Státem podporovaná instituce se zaměřuje na znovuobjevování francouzské barokní hudby a její propagaci ve Francii a zejména v zahraničí. Benoît Dratwicki, který studoval také hru na violoncello a fagot na konzervatoři v Metz a poté muzikologii na pařížské Sorbonně, je autorem řady odborných publikací (např. první biografie ředitele Pařížské opery Antoina Dauvergna nebo monografie o Françoisi Colinovi de Blamontovi) a moderních edic barokních partitur. Podílel se také na přípravě novodobých premiér, nahrávek a inscenací hudebně-dramatických děl francouzského baroka.

Je vyhledávaným autorem muzikologických textů do bookletů renomovaných nahrávacích společnosti (např. soubor francouzských oper v podání souboru Concert Spirituel pro label Glossa). Pro CMBV připravuje spartace vokálních děl dochovaných v tamních archivech (např. kolekce děl Camprových, Lullyho a Remeaua). V letech 1996 až 2008 spolupracoval se souborem L’Astrée, jehož je spoluzakladatelem, a pro jehož účely pořídil úpravy řady dobových skladeb. V přepisech a spartacích pokračoval také na základě zakázek od jiných souborů (Messe pontificale Théodora Duboise pro Bruselskou filharmonii, Picciniho Atys pro Le Cercle de l’Harmonie atd.).

Od roku 2006 se podílí na tvorbě kulturního programu Centra francouzské romantické hudby Palazzetto Bru-Zane v Benátkách. V této instituci zastává roli kulturního poradce se zvláštním pověřením pro produkci operních děl.

Je pravidelným hostem kolokvií, konferencí a mezinárodních porot. Dlouhodobě se věnuje přípravě inscenací významných historických hudebních a hudebně-dramatických děl, podílí se na přípravě zásadních mezinárodních koprodukcí a uvádění méně známého francouzského dobového repertoáru ať už na koncertních pódiích, operních scénách, nebo na CD a DVD nahrávkách.